Mark Rieder, ředitel Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a nositel medaile za zásluhy, kterou obdržel za to, jak jeho ústav zvládnul povodně v roce 2024, se v rozhovoru zamýšlí nad aktuální klimatickou situací u nás nebo nad tím, jak to je a bude se suchem v Česku. Budeme mít v roce 2100 (už!), z čeho si vyrobit pitnou vodu?
Veronika Rajmanová: Do jaké míry vnímáte klimatickou změnu jako hlavní faktor častějších a intenzivnějších extrémů v počasí a vidíte nějaké rozložení mezi klimatické posuny a klimatické cykly, například že oteplení Středozemního moře způsobuje více srážek u nás a podobně?
Začnu od konce – výrazně teplejší Středozemní moře a výrazně teplejší vzduch. Teplý vzduch je schopen pojmout více vypařené vodní vláhy než vzduch studený. A když se voda vypaří a je ve vzduchu, srážky ve větší intenzitě někde prostě spadnout musí. Tam je souvislost jednoznačná a vliv Středozemního moře je zásadní. Na otázku, jestli se jedná o projev klimatické změny, vám můžu odpovědět osobně, co si já jako Rieder myslím, a pak vám můžu odpovědět jako představitel této instituce.
Tak to zkuste.
Potřebujeme dlouhou časovou řadu na to, abychom skutečně mohli říct, že s jakousi statistickou významností přibylo extrémních jevů, a lze je tedy přičítat probíhající klimatické změně. Když tedy odpovím jako ředitel ČHMÚ, říkám, že i kdyby to tak nakrásně bylo, nemůžeme to s vědeckou jistotou potvrdit. A pak si něco myslím osobně. Ale jsem člověk poznamenaný svým povoláním a tím, že informací z oboru mám víc a mám je z celého světa, a mám subjektivní pocit, že těch jevů přibývá. Ale je možné, že se o tom prostě víc ví a mluví. Kroupy třeba padaly vždycky, jen se o tom hned nevědělo na druhé straně kontinentu.
Taky bych řekl, že informace vnímáme obecně citlivěji než dřív, protože jsme vystrašeni, ať už vědomě, nebo podvědomě důsledky probíhající klimatické změny.
Setkáváte se s tím, že někteří lidé možná i ve vašem okolí redukují změnu klimatu na byznys nebo na ideologii? A jak na takové názory reagujete?
Já na to nejčastěji nereaguji. Mám nějakou reakci uvnitř a nějakou navenek. Uvnitř strašně zuřím a rozčílím se, když slyším neskutečné množství faktických hovadin a demagogie. Ale navenek by člověk, byť se mi to často nedaří, neměl dávat najevo, že zuří. Nejlepší je říkat to, co máme podepřeno fakty, a nereagovat na ty nesmysly. Často lidé ani nejsou přesvědčení o své pravdě, ale prodávají to jako jakousi ideologii, a to vyvracet by mohlo být i kontraproduktivní. My se neustále snažíme – a to je hrozně důležité – bez jakéhokoliv emočního náboje prezentovat rozměry námi vydávaných informací. To znamená, že teď venku svítí sluníčko a je modrá obloha, ale my rozhodně neřekneme, že je krásné počasí. Jsou samozřejmě jednoznačně doložitelná fakta, jako jsou růsty průměrných měsíčních nebo ročních teplot, jsou jasně doložitelné změny chodu srážek, ve výškách sněhové pokrývky, ve fenologických oblastech. Ale nemá cenu to vysvětlovat někomu, kdo si postaví svoji politickou kariéru na tom, že chce pořád točit do auta levný Natural 95.
Přesto, potkáte-li se s člověkem, o němž si nemyslíte, že je ideolog nebo hlupák, a přitom začne mluvit o zeleném šílenství, nemáte tendenci mu to zkusit vysvětlit? Už z toho důvodu, že vědecká fakta máme a chceme, aby veřejná debata měla i nějakou faktickou úroveň?
Snažím se o tom bavit, jistě. Argument byznysový je do jisté míry relevantní, protože je hodně lidí, kteří se snaží z popírání faktů udělat byznys, na druhou stranu jsou i lidé, kteří se snaží pomocí zveličování faktů dosáhnout toho samého. Takže dal bych takovému člověku za pravdu, že i zelená řešení jsou do značné míry zneužívaná jako ideologie, stejně jako popírání klimatické změny, ale jedním dechem bych dodal, že fakta, o nichž je řeč, jsou taková a taková. Nevím ale, zda bych takového člověka přesvědčil, protože v takové chvíli tito lidé zpravidla přestávají o tomto tématu diskutovat. Protože oni ta fakta nemají po ruce. Takže není moc o čem mluvit. (smích)
Pomalu každý další rok se jeví jako nejteplejší v historii měření. Vy jste byl i předseda meziresortní komise VODA–SUCHO. Jak to je a bude se suchem v Česku?
My, co tyhle věci měříme, vidíme, co se děje. A všechny nás překvapuje, že nástup oteplování a jeho intenzita a míra je daleko větší a rychlejší, než jsme původně předpokládali. My děláme klimatické modelování i pro území České republiky ve vysokém rozlišení, to znamená po osmi hodinách počítáme, jaké bude klima až do roku 2100. A už jsme dávno opustili všechny optimistické scénáře. Počítáme jenom se scénářem středním a pesimistickým a ten střední scénář se stává scénářem optimistickým.
Dnes už je jasné, že projev klimatické změny bude mnohem rychlejší a mnohem větší, než jsme si vůbec kdy chtěli představit a připustit. Jedna věc je, že řešíme, jaké budou průměrné roční teploty, ale co bude v roce 2100, je nám tak trochu jedno. Vy ale máte malé děti, které v tom budou jednou žít. A to si málokdo uvědomuje, všichni si říkají – rok 2100 je strašně daleko. Není. Je to hned a naše děti a naše vnoučata v tom budou žít, v tom, co jim tu připravujeme. To je strašně důležité, aby lidi při porozumění světu a chápání svého chování si to vše dokázali nějak časově ukotvit. A nejlépe si to uvědomí opravdu přes své děti, protože na nich záleží všem.
V ideálním případě. Dost lidí možná naopak jede model „po nás potopa“, nezdá se vám?
Bohužel ano…
A jaká je tedy aktuální klimatická situace v Česku?
Modely se stále shodují v jedné zásadní věci a to, že roční úhrny srážek na území České republiky by měly zůstat víceméně stejné, jako jsou teď. To je ta dobrá zpráva, v srovnání s některými jiným částmi planety Země. Samozřejmě se krátí a kompletně mění chod srážek. Osobně si myslím, že do deseti let můžeme očekávat, že pod hranicí 800 metrů nad mořem nebude vůbec ležet sníh. Sice bude padat, ale okamžitě roztaje. A to se týká naprosté většiny republiky. Prodlouží se také suchá období, to znamená, že většina srážek spadne v relativně krátkém období, najednou, a že se výrazně zvětší území České republiky, kde napadne více než 30 mm srážek za nějakou kratší časovou periodu, minimálně po tři dny v roce.
Zásadní roli bude hrát takzvaná evapotranspirace, souhrnný odpar vody ze zemského povrchu, tedy co se vypaří z volné hladiny nebo z půdního povrchu a co vydýchají rostliny a vegetace. To bude naprosto klíčový prvek. Budeme muset kompletně změnit způsob hospodaření s vodou, zcela změnit hospodaření v krajině ze strany zemědělců, lesníků, totálně přenastavit zásobování obyvatel pitnou vodou. Na to je už zpracovaná adaptační strategie. Já vím, že těch strategií už máme milion a málokterá z nich se naplňuje, ale z těchto strategií alespoň víme, co by se mělo udělat, aby se předešlo těm nejhorším následkům.
Jaké jsou první kroky, které by se měly udělat? A jaká by měla být role státu, institucí a veřejnosti v připravenosti na tyto změny?
Na prvním místě musí být zásobování obyvatel České republiky vodou. Teprve když budeme mít všichni co pít, můžeme se bavit o tom, co budeme pěstovat. A když budeme mít co jíst, můžeme se bavit o tom, co budeme vyrábět. A když budeme mít co vyrábět, můžeme se bavit o tom, jak budeme bydlet a žít. Hlavně a především bude zapotřebí uchovávat vodu na delší suchá období, abychom jí měli k dispozici dost a abychom měli z čeho vyrábět pitnou vodu. A teď je zapotřebí mít vůli to zrealizovat. Ta vůle zpravidla bývá, když už bývá pozdě.
To není příjemné poslouchat. Navíc často se mluví o tom, že nám hodně pomohou technologie, mimo jiné umělá inteligence – tu vy teď jistě můžete využívat v predikci počasí a efektivnějším předcházení neštěstím – ale vidíte v ní i naději na pomoc při lepší adaptaci na to, co přijde? Protože já si nemůžu pomoct, ale když se tu bavíme o vodě, když si vezmete, kolik vody spotřebují jen datová centra a právě umělá inteligence, tak mi ten poměr nevychází dobře.
Je to strašné číslo, kolik tato centra spotřebují celosvětově elektrické energie. Jejich přínos opravdu nemůže být roven uhlíkové stopě. Já si to dovedu představit v dílčích směrech, jak se bude využívat strojové učení nebo modelování průtoků v různých povodňových oblastech, to ale podle mě není úloha pro umělou inteligenci, nevím. Jistě, mohla by nám pomoct lépe vygenerovat území, kde by bylo dobré vybudovat rezervoáry vody, když přemýšlím o tom, co dovede užitečného. Ale tyhle věci už se ví a jsou zpracované zhruba bezmála sto let.
A děje se něco?
Začínají se nebo připravují se různá vodní díla. Problém ale je, že naše hydrogeologická struktura není příliš vhodná pro to, abychom se mohli do značné míry spoléhat na zásoby podzemní vody nebo abychom používali alternativní způsoby akumulace vody, když je jí přebytek. Hydrogeologických struktur, kde by tohle bylo možné, je v Česku málo, a rozhodně to nevyřeší problematiku zásobování obyvatelstva vodou v celé České republice.
Dobře, tak to jsme neskončili úplně pozitivně.
Já jsem si říkal, že mám něco pozitivního. Pak jsem si ale hned uvědomil, že to vůbec pozitivní není. Když jsem se o tom totiž bavil s Radimem Tolašem, což je náš nejlepší klimatolog, ptal jsem se ho, jak se mu s tím žije? S pocitem a vědomím toho, co se děje a co přijde? A on říkal, že blbě. Řekl ale také, že věří, že si s tím jeho vnoučata poradí. A v tu chvíli se mi ulevilo. Až do té doby, než jsem si uvědomil, že to je naprosto šílené tvrzení. Vezměte si, že máte klimatologa, který celý život nedělá nic jiného, než že si hraje s čísly. A jemu poté, co si celý život hraje s těmi čísly, nakonec nezbude nic než víra, že to nějak dopadne.
Mně na tom přijde nejvíc smutné, že tu zase přehazujeme odpovědnost na děti a vnoučata. A tím se uklidňujeme.
Právě. Stejně jako moji rodiče a možná i ti vaši.
***
Veronika Rajmanová (1986) je novinářka a politická analytička.
Mark Rieder (1968) je ředitelem Českého hydrometeorologického ústavu a nositel medaile za zásluhy.
***
Krácení textu: Pavlína Havlová. Celý rozhovor je možné si přečíst ve sborníku Co nás čeká a nemine v roce 2026: sborník textů a rozhovorů časopisu Přítomnost (kol., nakladatel: Nová Přítomnost 2025).